V Bradavicích pošesté - Stará pověst – 1. část

XXV. Stará pověst – 1. část

Ráno se Ron sklouzl dolů do společenky a nadšeně volal na své kamarády: „Jsou Vánoce! Vstávejte, ospalové!“
„Nekřič, chlapče!“ napomenul ho jeden portrét. „Je brzy ráno!“
„A budu si!“ odsekl.
Po chvíli sešla dolů Hermiona a objala Rona okolo krku. „Dobré ráno!“ usmála se.
„Ahoj,“ usmál se taky. Pak nejspíš zlomili rekord v dlouhém líbání.
Po delší době se pak dolů spolu připlazili Harry a Ginny. Oba sice unaveně zívali, ve tvářích však měli spokojený výraz.
Na okno společenské místnosti zaklepala sova. Hermiona ji pustila dál, zaplatila a pak ji vykopla do mrazivého rána.
„Kde je tvůj přístup ke slušnému chování?“ podivil se Ron.
„Má volno,“ odpověděla spokojeně a rozevřela při tom čerstvého Denního věštce.
„Nějaké zprávy o Voldemortovi?“ zeptal se Harry jen tak mimoděk.
Hermiona spěšně prolistovala Věštcem a pak zklamaně odpověděla: „Nic, ani žblept.“
„Proč tak zklamaně?“ zeptal se Ron. „Třeba Ty-víš-kdo někde pošel.“
„Rone! Nech toho,“ okřikla ho. „Tohle není vůbec vtipný. Navíc, mluvíme přece o Ty-víš-kom.“
„Mě tohle přijde spíš jako ticho před bouří, jak už jsem ostatně jednou zmínila,“ ozvala se Ginny. „Jakoby Voldemort něco plánoval…“
Šokovaný Ron nadskočil. „Ginny, tys řekla jeho jméno? Chápu Harryho, že to říká, ale ty?“
„Ale bráško, je to přece jen jméno, ne?“ pozvedla Ginny obočí. „Pokud vím, jméno ještě nikdy nikoho nezabilo.“
„Cos to říkala s tím tichem?“ zajímala se Hermiona.
„No, že je to jak ticho před bouří. Jakoby Voldemort něco plánoval a tohle je jen obrovský nádech před velkým skokem do hluboké vody, chápete?“
„Jo, chápeme, ale nechte tý debaty, ano?“ zarazil je Harry. „Pojďme si radši rozbalit dárky a já vám pak něco povím.“

***

„Nemůžu říct,“ říkala právě Ginny smutně, „že bych tohle čekala.“
„No, tak třeba jen zapomněla.“
„Harry, víš, že to tak není. Ona by nikdy nezapomněla.“
„A jak to, že já jsem ho dostal, hm?“
„O otci se Brumbálův dopis nezmiňoval,“ odpověděla.
„Aha.“
Šlo totiž o to, že když se Molly Weasleyová dozvěděla o tom, že její jediná dcera je těhotná, spálila Weasleyovský svetr a jejím dárkem k Vánocům praštila o zeď.
„Mamka neví, že spolu chodíme.“
„No, ale uvidíš, že se umoudří!“ utěšovala ji Hermiona.
„Mamka? No tak to chci vidět!“ uchechtl se zrzek.
„Rone!“ okřikla ho Hermiona ten den už po druhé.
„Jé, hele. To je určitě od tebe, viď, Hermiono?“ řekl Harry, aby stočil směr hovoru někam jinam.
„Jo, doufala jsem, že se ti bude líbit.“
„Je skvělej.“ Harry držel na ruce malou, živou figurku černého psa, který nápadně připomínal Siriuse.
„Je z Kouzelnických kejklí, ale koukej se o něj starat. Ne, že ti pojde hlady,“ pohrozila mu prstem.
„Vrrr, haf!“ řekl Sirius a zakousl se Harrymu do prstu.
„Je mu vážně podobnej,“ ucedil Harry a mnul si kousnutý článek. Sirius se mezitím svezl po jeho noze dolů a pak někam odběhl. „No, super. Kam běžel?“
„Někam támhle za ta křesla,“ ukázala Ginny s úšklebkem.
Harry se svezl na všechny čtyři, plazil se po místnosti a volal přitom psíkovo jméno, které bylo, jak jinak, než po jeho kmotrovi. Několikrát měl dojem, že ho slyšel vrčet na opačné straně místnosti. Po chvíli se nakvašeně zvedl a prohlásil: „Až bude mít hlad, tak přiběhne.“ Ginny se mezitím výborně bavila.
„Koukej ho pak ale najít,“ pohrozila mu Hermiona znovu.
„Jo, jasně,“ ušklíbl se.
„No a co jsi nám to chtěl vlastně říct?“ zeptala se Hermiona.
„Jo,“ vzpomněl si Harry, „asi před dvěma dny jsem objevil Lektvar života!“
Ginny otevřela pusu dokořán, Ron vytřeštil oči a Hermiona obdivně vydechla.
„Vážně?“ zmohli se potom na slovo všichni tři najednou.
„Jo,“ usmál se Harry a vychutnával si jejich reakci.
„A proč jsi to neřekl dřív?“ vyštěkl Ron.
„No, uznej, že v tom chaosu to bylo celkem nemožné.“
„A kdes ho našel?“ zajímala se Hermiona.
„No, já jsem ho vlastně ještě nenašel, ale vím, kde ho hledat.“ Na okamžik se odmlčel, aby prodloužil napětí a pak pokračoval: „Přišel jsem na to ten večer, kdy jsem vás dva… no jaksi…“
„Přeskoč detaily, prosím,“ začervenala se Hermiona.
„Jo, jasně. Byl jsem v ložnici a četl si Báje a pověsti z kouzelnického života, nějakou starou pověst o černokněžníku Vrakoboru a lesní víle Constance. A tam to bylo. Když jsem tenkrát potkal Ginny na tý chodbě, měl jsem zrovna namířeno do knihovny, abych si tu pověst přečetl celou i s detaily, tam v tý knížce je to nějaký scvrklý. Můžeme tam jít teďko a dát to dohromady, co vy na to?“

„Heleď, odehrává se to v Anglii asi před půl tisíciletím.“
„Hm, to ten lektvar bude zkaženej,“ uculil se Ron.
Harry seděl na zemi mezi regály, Ron s Hermionou seděli naproti němu a Ginny seděla na židli, protože jí nikdo nedovolil sedět na studených dlaždicích.
„Tak poslouchejte,“ řekl Harry a dal se do čtení:
Kdysi dávno, v jižní Anglii, žil mladý čaroděj Jim. Měl uhlově tmavé vlasy a zářivě zelené oči. Byl velice pohledný, avšak ve škole nepatřil mezi oblíbené. Byl spíše tichý a plachý typ a neměl žádné přátele. Říkalo se, že je zvláštní. Často ho viděli, jak dělá zvláštní věci, často si prý povídal s někým, kdo neexistoval. Avšak jeho výsledky byly vynikající.
V sedmém ročníku školy vyhrál pohár Tří kouzelníků na turnaji tří škol, který se zrovna pořádal. Tam se také seznámil s nádhernou francouzskou - lesní vílou Constance.
Constance žila v lese de’Amour tour. Na turnaj byla pozvána tehdejším ředitelem školy, kterou pak zastupovala. Ředitel si ji vybral jako šampióna, kvůli jejím výjimečným schopnostem (pozn. autora knihy: Tenkrát ještě neexistovala přesná pravidla, možné bylo prakticky cokoliv).
Constance byla velice ctižádostivá a cílevědomá a nedokázala za žádných okolností snést prohru. V turnaji přesto nezvítězila.
Poražená Constance se chtěla pomstít svému pokořiteli a očarovala ho vílími kouzly. Svázala ho do řetězce lásky, ze kterého nebylo možné uniknout a krutě ho potom odmítala.
Jim proto trpěl. Nenáviděl Constance a přesto byl nucen ji milovat. Zbláznil se z vězení, do kterého byl uvrhnut a přidal se na stranu Zla. Naučil se ovládat černou magii, dosáhl povýšení na bytost neporazitelnou a stal se zlým černokněžníkem Vrakoborem. O pár let později měl pod svou temnou magií skoro celý svět. Doufal, že Constance ho proto bude milovat.
Když ho však i nadále odmítala, unesl ji a v jedné ze svých temných věží surově zabil. (pozn. autora knihy: V tomto ohledu se historikové přou. Někdo tvrdí, že byla zavražděna, někdo zase, že Vrakoborův hrad napadli bystrozorové a ona přitom přišla nešťastnou náhodou o život. Třetí verzí je, že narazila na zlého draka Kořena. Záleží na tom, čemu věří autor.Tato pověst vyšla nejméně v padesáti různých verzích. My budeme věřit, že byla zavražděna, je to atraktivnější.)
Vrakobor svého činu velice litoval. Zjistil, že bez lesní víly Constance nemůže žít. Rozhodl se tedy navrátit jí život. Od jistého alchymisty Geronta se doslechl, že prý existuje lektvar, který dokáže vrátit mrtvého zpět do života. Že prý se mu říká Lektvar života.